RENAULT CAR CLUB

Zeleňoučká Renaultka 12

Příběh,který Vám budu vyprávět začal v roce 1999. Tehdy jsem vlastnil a provozoval naše rodinné vozidlo značky Trabant 601 S . Naše rodina měla několik Trabantů a musím napsat, že všechny nám sloužily k velké spokojenosti . Ale jak se říká, ne vše vydrží sloužit do nekonečna. A tak tomu bylo i s Trabantíkem. Po 20 letech celoročního provozu se nechtěně začala objevovat koroze na nosných součástech. Nejdříve oba prahy. Ty jsem ještě svépomocí nějak opravil. Po krátkém čase se však objevila koroze i na předních podbězích. Opravovat podběhy jsem nechtěl a kupovat tehdy draze nové také ne.

Jak jsem se dostal k R12
A tak jsem se rozhodl přemýšlet o novějším autě, které mě uspokojí a budu se z něj těšit. Nejdříve jsem si sám položil několik zásadních otázek a priorit , jak by mělo moje nové auto vypadat a co by mělo umět Jedno z kritérii bylo, že stáří auta bude rozhodně menší, než byl Trabantík. Motor určitě benzínový a chtěl jsem velký zavazadlový prostor, i když byste se mnozí divili, co se všechno do Trabanta vejde. Hledal jsem všude možně, v novinách v inzercích, v autobazarech v Praze a středních Čechách, po kamarádech. Stále jsem nemohl najít to, co by se mě líbilo a když jsem našel to co se mě líbilo, tak jsem zase neměl tolik peněz na zaplacení. Ani nevím už jak, ale díky mému kamarádovi Jirkovi Holinkovi mladšímu jsem dostal myšlenku ,pořídit si Renaulta podobného k jeho R8. Dostal jsem i nabídky právě na koupi R8, ale stejný model jsem přeci jen nechtěl a tak hledal dál. Velice se mě zalíbila R16. Našel jsem asi pět inzerátů a rozjel jsem se na různé adresy se podívat na avízované R16. Nečekal jsem žádný TOP stav, ale zachovalé auto s dobrým základem pro nenáročnou renovaci. Byl jsem tehdy zklamaný. Všechny avizované R16 byli totálně shnilé, jak se říká „jen je zamést na lopatku“. Ale nevzdal jsem se a hledal další modely od Renaultu. Jednoho slunečného dne jsem našel v domě na Praze 7, kde jsem zrovna pracoval, inzertní noviny. Tak si je v pauze pročítám a co se nedočtu! „Prodám Renault 12 , rok 1971, pojízdné, zachovalé…tel ….“ Přemýšlel jsem, jak že ten R12 vlastně vypadá Rozhodl jsem se na telefonní číslo zavolat a rozjet se na auto podívat. Nebylo to daleko, auto stálo v Praze Řeporyjích. Přijel jsem a zazvonil na zvonek rodinného domku. Otevřel mě starší pán, pozval mě dál do garáže a já tam uviděl ono nabízené auto. Prásklo mě do očí a říkám „to je přece Dacia 1300 a ne žádný Renault 12 ?“ a tiše jsem se s pánem rozloučil a odjel, že se když tak ještě ozvu. Odpoledne v garáži jsem to vyprávěl Jirkovi a ten mě vysvětlil, že Dacia 1300 je licenční výrobou R12. Ptal se mě, zda to byl opravdu Renault nebo Dacia a já jsem jen řekl, že nevím, že jsem tohle vůbec nezjišťoval s tím, že o tohle auto nemám zájem. Netrvalo dlouho a v hlavě se mě vše rozleželo a rozjel jsem se na danou adresu do Řeporyjí znovu. Zjistil jsem, že je to opravdu originál R12 z roku 1971, kupovaný v Tuzexu , pán byl třetí majitel a auto bylo mnohokrát opravované a částečně poskládané z dílů Dacia . Další den jsem vše dovyprávěl Jirkovi. Po všech uváženích jsme se do Řeporyjí vydali společně po třetí, a rovnou s penězi. Pán nám auto opět celé ukázal a Jirka se rozhodl pro zkušební jízdu. Já jsem raději čekal na chodníku před domem. Stále jsem měl divný pocit, koupím nekoupím… Když se Jirka vrátil ze zkušební projížďky, ještě jsme se spolu znovu poradili a rozhodli se, že auto tedy koupím. S pánem jsem si plácnul a sepsali jsme kupní smlouvu a zaplatil jsem dohodnutou částku 9000 Kč. Domů do Kolína jsme tedy jeli už dvěma auty . Nádrž v R12 byla téměř prázdná a tak jsme ještě stavěli na pumpě. Jirka však přejel dál od stojanu a když chtěl zacouvat, tak nenašel zpátečku a auto jsme raději zatlačili . Do nádrže jsme nalili pár litrů a jeli domů. A musím napsat, byl jsem ŠŤASTNÝ, že jsem R12 koupil . Psal se tehdy datum 17. září roku 2000.

R12 se renovuje
Stal jsem se tedy v pořadí čtvrtý majitel této R12. Z vyprávění pána od kterého jsem R12 koupil vím, že první majitel chtěl naučit R12 plavat a tak ji bohužel jednou utopil v rybníku . Druhý majitel ji opravil, ale bohužel jednou nedobrzdil a čelně s R12 havaroval tak, že se motor i s převodovkou o několik cm posunul dozadu . A tak na R12 čekal třetí majitel, který ji zase opravil a žádná další nehoda už R12 nečekala . První dva majitelé ji celkem vlastnili asi 3 roky a třetí tedy asi 25 roků. V dalších týdnech jsme R12 vyčistili, seřídili aby v zimě dobře jezdila. Vyměnila se brzdová kapalina, destičky a pakny s válečky. Vyčistila chladící soustava a vyměnila se chladící kapalina, dolila baterka, do motoru a převodovky se nalil nový olej, seřídil a vyčistil karburátor, vyměnily se žárovky atd. R12 jezdila opravdu nádherně. Jízdní vlastnosti byly srovnatelné s o více jak 30 roků mladší Škodou Favorit, ale pohodlím sedadel, kde ve Francouzských autech sedíte jak v ušáku doma v obýváku byly nesrovnatelné. S cílem mít pěkné auto na běžné ježdění jsem začal všude možně hledat a kupovat do R12 nové ale i starší náhradní díly. Protože auto mělo měněné přední blatníky, které byly v úplně jiné barvě a další díly měly také různé barvy, rozhodl jsem se, že auto bude potřeba celé někdy přelakovat. V létě roku 2001 jsem hledal a vybíral pěknou barvu. Chtěl jsem originální odstín . Dlouho jsem nikde nic nenašel až mě kdosi poradil prodejnu autolaků v Praze Motole, kde prý mají na stará auta vzorníky originálních barev. Když jsem tam přijel, opravdu mě pán ukázal vzorník na R12 z roku 1971 . K výběru bylo asi 6 nebo 7 barev. Bílá, béžová, žlutá, modrá, červena a tmavě zelená. Nějak jsem se do té tmavě zelené zamiloval a vybral právě tu . Ale kolik jí mám koupit, na to jsem se zapoměl lakýrníka zeptat Prodavač mě však ubezpečil, že mě prodá přesné množství barvy díky speciálnímu programu v počítači, kde našel moji R12, zeptal zda se bude auto lakovat celé nebo jen zvenku, napsal 2 vrstvy a počítač mu napsal asi 2,6 litru barvy . Po dohodě s lakýrníkem a Jirkou jsme se rozhodli, že na podzim R12 odstrojíme a přes zimu se udělá nový lak a opět se auto poskládá. Protože rád dělám vše pořádně, nechtěl jsem lakovat jen venek karoserie, ale i vnitřek. Rozebrali jsme tedy vše co se dalo. Všechna skla, sedadla, palubní desku, koberce, kapoty, dveře, světla atd. V autě zůstal jen motor, převodovka a volant. Už nevím jak demontáž dlouho trvala, ale bylo to vše poměrně rychlé. Na začátku Listopadu 2001 se začalo s přípravou podkladu na nový lak. Nikam se nespěchalo, chtěl jsem hlavně v rámci možností kvalitu Skoro každý den se na R12 dělalo. V půlce Prosince se už přípravy podkladu chýlily ke konci. Netrpělivě jsem čekal, kdy se začne stříkat nový lak. Nedokázal jsem si plně představit, jak bude R12 vypadat. Čekal jsem, kdy mě lakýrník zavolá. Bylo ráno 24.12.2001, když mě zazvonil telefon a v něm lakýrník. Povídá mě „Co děláš dopoledne a odpoledne “ „Nevím,proč se ptáte “ „ Tak se oblíkni, jdeme lakovat “ „SUPER, za chvilku tam budu…“ Rychle jsem se oblékl, doma vysvětlit, že do štědrovečerní večeře budu doma a jel jsem za lakýrníkem. Když jsem přijel, měl už vše očištěné a odmaštěné a začal míchat barvu. Během chvilky se začal lakovat vnitřek R12. Barva byla nádherná, zdála se mě až moc tmavá, říkal mě, ať počkám až trochu uschne. Po krátké pauze, kdy jsem zhodnotili, že je vnitřek R12 pěkný, lakoval lakýrník všechny dveře a kapoty, které ležely zvlášť na přípravkách. Kolem poledne přišla řada na vnějšek karoserie. Vše se stříkalo dvakrát, některé díly i třikrát. Opravdu to byla nádhera. Kolem 16 hodiny bylo hotovo, vyčistily se pistole a nářadí a šli spokojení domů ke štědrovečerní večeři. Byl to pro mě nezapomenutelný vánoční dárek . R12 měla krásný tmavozelený lak. Další dva týdny jsme na nic raději nesahali, aby vše dobře zaschlo. Teprve potom jsme R12 převezli do naší dílny. Připravili jsme si všechny díly a za pomoci Jirky a kamaráda Standy začali pomalu a opatrně skládat opět R12. Některé díly nám šly dobře, jiné zase o poznání hůře. Jak čas utíkal, rodila se krásná zrenovovaná R12. Byla každý další den krásnější a krásnější. Na začátku března 2002 byla takřka hotová. Bylo už jaro a teplo a nastal den, kdy opět vyjela na silnici. Úžasný pocit a požitek z jízdy . Ještě jsem během jara dodělával nějaké drobnosti, aby byla připravena brouzdat po českých, ale i zahraničních cestách a srazech a výletech. V ten čas jsem pochopil, že to už není jen tak nějaká R12 zamýšlená na běžné ježdění, ale že se z ní stala v mém oku krasavice na kochání a požitek .

Život R12 po renovaci
Svojí první premiéru a představení mezi dalšími Renaulty si moje zelenoučká R12 odbyla na srazu v Červené nad Vltavou v létě roku 2002. Od té doby jsme společně nacestovali desítky tisíc kilometrů po srazech, výstavách a výletech nejen v Čechách, ale i na Slovensku, Německu, Rakousku… Jsou to nezapomenutelné, krásné zážitky. Snažil jsem se o ní starat dobře. Během těch dlouhých let se však i nadále objevovaly závady, které jsme museli odstranit. R12 dostala repasované poloosy, novou zadní nápravu, nové tlumiče, nové pružiny, světla a spoustu dalších dílů. Každý rok si zasloužila něco vyměnit, opravit nebo zrenovovat. Trochu mě však mrzelo, že na výstavách a srazech nebyla žádnou velkou perlou . To si vysvětluji tím, že v R12 většina lidí vidí zažitou Dacii 1300 a je pro ně R12 nezajímavá . Chtěl jsem však přeci jen se nějak odlišovat.´Přemýšlel jsem stále nad něčím, co by lidi na srazech, ale i za jízdy po silnici zaujalo . A v tom jsem si vzpomněl na dobu, kdy u nás po městě jezdila škoda 100 s přívěsným jednokolovým vozítkem PAV 100. Podobný jednokolový vozík dělali i Francouzi, ale sehnat ho bylo až do dneška pro mě nemožné. Tak jsem začal pátrat po Českém vozíku Pav 100. Dlouhé roky jsem na něj nenarazil, až jednoho dne v novinách: „Prodám Pav 100, použitý 1x, doklady a spz má…“ Hned jsem na inzerát zavolal. Paní mě řekla, že mohu přijet. Vzal jsem tedy dodávku a rozjel se do Krkonoš. Vozík byl opravdu nádherný a měl i tažné zařízení . Hned jsme se dohodli, zaplatil jsem a naložil ho. Hurá domů a už jsem si v hlavě představoval, jak bude R12 slušet. Měl červenou škodováckou barvu, byl téměř nepoškozený. Ten pán prý s ním jel opravdu snad jednou. Nebyl spokojený s jeho jízdními vlastnostmi. Na R12 jsme namontovali tažné zařízení a vyzkoušeli jízdu s Pávem 100. Tím, že se k autu připojí se vlastně délka auta prodlouží a s vozíkem se dá jet opravdu nanejvýš 70 km/h . V zatáčkách je s autem velice přetáčivý. Jízda s ním mě však uchvátila . Jeho pozornost byla hned vidět. Každý řidič, který jel za mnou se podivoval nad tím, co to je a že tohle ještě neviděl. Byl jsem rád a šťastný, že jsem Páva sehnal a koupil. Bylo na něm potřeba jen vyměnit kabel od zástrčky ke koncovým světlům. Jinak byl až na jeden ťuklý růžek jak nový. Přidal jsem na něj zadní červenou mlhovku a hurá na STK. Tam na něj také koukali jako telata na nová vrata . STK však Páv bez problému prošel a mohl jsem s ním jezdit . Nemyslete si, že se do něj nic nevejde . Přesně se do něj vejde pět bas piva nebo jedna tchýně .

Jak vidím budoucnost
Plánů a práce k dokonalosti R12 i Páva 100 mám ještě hodně a tak budu na vylepšení pracovat i dále. Určitě bude bohužel (nějaké oděrky, škrábance a rýhy) po těch letech potřebovat R12 opět přelakovat a opět to bude stejný odstín jako má teď. Snad mě tedy již značka Renault nikdy neopustí a třeba si někdy v budoucnu pořídím ještě nějakého dalšího Renault veterána . Kdo jste moji R12 a Páva 100 ještě neviděl, věřím, že se tak někde někdy uvidíme na nějakém výletě, výstavě nebo srazu . Renaultům zdar a R12 obzvlášť přeje Pavel

_________________
Pavel V

https://picasaweb.google.com/103556816432908400020