Dovolte, abych jen stručně ukončil toto vlákno věnované tradičnímu velkému setkání příznivců vozů s diamantem ve znaku na okruhu v Linas-Montlhéry. Na cestu se nakonec vydalo celkem pět posádek se zastoupením vozů: 2x R9, 1x R6, 1x Twingo a 1x Alpine 110. Každý z vozů nakonec zvolil samostatnou jízdu s ohledem na čas, kdy mohla daná posádka vyrazit, ale i na cestovní tempo každého z vozů.
První polovinu výletu, včetně dne konání akce, poznamenaly rekordně vysoké teploty. Avšak pokud vím, ty žádný z vozů nezastavily a i jejich posádky se nakonec s nezvykle vysokými teplotami během cesty zřejmě úspěšně vypořádaly. Bohužel vedro ovlivnilo i průběh samotné akce, protože na závodním okruhu není možnost žádného stínu. A tak i ruch průběhu akce byl proti předchozím ročníkům nižší a vícero vozů opustilo akci ještě před 18. hodinou, kdy se jela závěrečná spanilá jízda po okruhu. Ale i tak bylo možno shlédnout velké množství krásných vozů všech ročníků a typů. Doufám tedy, že nikdo z našich účastníků, byť se zmíněnou nepřízní počasí, své cesty nelitoval. Jistě pak ne ti, kteří si dopřáli i další program ve Francii, protože v této hezké zemi není o nalezení zajímavých cílů výletů nouze. Pro nás takovým příjemným zpestřením cesty byla jednak zastávka v malebném alsaském městečku Saverne a cestou zpět projížďka centrem Paříže. A tak já jsem se mohl po 34 letech vrátit na místa, která jsme ještě s tátou, za podstatně méně příznivých ekonomických podmínek, navštívili na jedné z prvních cest do západní Evropy. Tehdy to bylo Karosou, nyní již naštěstí s R9, kdy se nám dostalo milého přivítání od jedné z Pařížanek při stání na prvních světlech Champs-Elysées. Snad mi to Jirka s Tomášem odpustí, že přiložím naši společnou fotku z krásného dne. Jsem vděčný, že jsme ho mohli spolu prožít
Závěrem mi to nedá, abych nezmínil ještě jeden postřeh. V klubu jsme pro odpočinek a pro radost, čili politika sem nepatří. Ale má zmínka se snad politiky ani netýká -týká se spíše konfrontace kulturních národů s barbarstvím války rozpoutané ruskem na Ukajině. Zejména při projíždění alsaskými městečky jsem si všiml, že na mnoha tamních radnicích dosud visí jako výraz solidarity s napadenou zemí ukrajinské vlajky. Ponechme stranou úvahu proč Francie, byť její historii rusko nedevastovalo a je od něj minimálně pocitově dosti vzdálené, tento prostý výraz solidarity ještě zastává, zatímco u nás se u řady lidí dostavila zřejmě únava z vleklých hrůz odehrávajících se relativně nedaleko od nás a tím i snad i jistá lhostejnost k tamnímu utrpení. Uvědomil jsem si, že v podstatě stejná vzdálenost, kterou jsme urazili do Francie, nás na opačnou stranu od našich domovů dělí od míst, kde běsní stále válka a jsou páchána ruská zvěrstva. Potom momentální diskomfort z vysokých teplot najednou byl vnímám jinak...
Chtělo by se mi říci, abychom si vážili, byť můžeme mít různé výhrady ke každodennímu životu, toho, že se můžeme věnovat zcela svobodně svým zálibám či láskám, cestovat pro svobodné Evropě a sdílet hodnoty s ostatními národy, které úroveň jejich kulturnosti převedla do společenství EU. Já si toho vážím a přál bych to samé jednou i lidem ze zkoušené Ukrajiny, kteří by si pro svou zemi tento "lidský komfort" přinášený demokracií také přáli.
- 20260628_115443.jpg (133.14 KiB) Zobrazeno 6 x
